9. kapitola – Štěstí za pomstu

14. října 2016 v 10:12 | Prongs |  Jen loutkou v tvé moci
Ahojte, další kapitola k Loutce... Pomalu ale jistě se blížíme do finále. Vidím to tak na ještě jednu kapitolu a epilog. MrkajícíNicméně poznámky, které jsem měla napsané k obsahu 10. kapitoly a epilogu se mi vymazaly, takže je musím napsat znovu. No, nedá se nic dělat. Snad si tuhle kapitolu užijete a snad bude další dřív než tahle. Ráda bych do Vánoc tuhle povídku uzavřela, ale s mým tempem... Vždyť mě znáte. Smějící se
Příjemné čtení,
Prongs

9. kapitola - Štěstí za pomstu

Lily stála před zrcadlem, naprosto nehybně s rukama svěšenýma podél boků. Sledovala svůj odraz a snažila se zjistit, jestli najde nějaký rozdíl v tom, jak vypadá teď a jak vypadala předtím. Viděla rusé vlasy rozdělené pěšinkou uprostřed hlavy, vyšší čelo, rovné obočí, zelené oči, nos se špičkou lehce zvednutou nahoru, malé rty a přední zub s lehce uštípnutým rohem. Dokonce i malá jizva nad pravým obočím byla na svém místě.
Pokusila se otočit kohoutkem a pustit vodu, ale byl utažený silou. Pořádně zabrala a náhlý proud vody, který se odrazil od umyvadla jí postříkal sukni. Lily tiše zaklela. Studenou vodou si opláchla obličej, osušila a s hlubokým nádechem na sebe znovu pohlédla. Protočila oči, pohlédla na ciferník na svém levém zápěstí. Byl nejvyšší čas vyrazit na hodinu, ale Lily nespěchala. Stejně už měla zpoždění, čekala ji hodina dějin a ona věděla, že se tam nějak proplíží.
Udělala jsi to?
Zvuk jejích kroků se nesl daleko od ní všemi směry. Po špičkách se připlížila ke dveřím, opatrně je otevřela na maličkou škvírku, prolezla a zase je za sebou zavřela s co nejnepatrnějším zaklapnutím. Na své místo se dostala stejně nepozorovaně. Seděla ve druhé lavici, pohledu na Jamese v poslední řadě se snažila vyhnout. Když na něj pohlédla, tak měla pocit, že se v ní všechno stahuje a kroutí, že se jí vnitřnosti sukují v uzel.
Udělala jsi to?
Lily si sedla vedle Katie, která na ni koutkem oka pohlédla, ale víc jí pozornost nevěnovala. Na rozdíl od noci potom, co se to stalo. Lily se vrátila od Jamese pozdě, ale Katie na ni přesto čekala. Seděla na posteli v pyžamu, na klíně měla svou kočku, kterou bezmyšlenkovitě hladila. Lily na chvíli blesklo hlavou, že vypadá jako záporák z levné napodobeniny z akčního filmu o agentech, ve kterých si mudlové tak libovali.
Sotva Lily vešla, Katie hned vypálila: "Udělala jsi to?"
Lily jí tvrdě pohlédla do očí: "Ano."
A tohle ano znělo jako přiznání i rozsudek zároveň. Katie vypadala potěšeně. Radostí zatnula prsty, kterými projížděla srstí své kočky, které v odpověď na to se zamňoukáním opustila její klín. Lily došla ke své posteli, vytáhla pyžama a začala se chystat do postele.
"To je všechno? Dál to nerozvedeš?"
"Co bych měla rozvádět? Chtěla jsi, abych to udělala a já to udělala," odpověděla jí chladně, aniž by se na ni podívala.
"Obě jsme to chtěly," řekla bruneta dotčeně. "Obě jsme souhlasily."
"Já tohle nikdy nechtěla!" Zvýšila Lily najednou hlas. "To všechno ty, Katie." A odebrala se do sprchy.
Den poté a všechny další, které následovaly se obě tvářily, jakoby se tento rozhovor nikdy nestal. Ale on se stal a Lily začínala mít pocit, že už dlouho nemůže ignorovat to, co Katie řekla, protože v tom byla skutečná pravda. Ale teď se jí to ještě ignorovat dařilo - během večerů ve věži, během jídel i během vyučování.
Ale přesto když seděla vedle Katie během vyučování, Lily si nemohla pomoct, ale cítila, že věci už nejsou stejné. Možná stejně vypadá, ale pod svou kůží cítila zvláštní chvění, které jakoby ji odpuzovalo od Katie. Jakoby byly dvěmi magnety, které se najednou odpuzují. Ano, ten pocit lze nejlépe pojmenovat jako odpor.

***

James potichu vklouzl do knihovny a opatrně se rozhlížel po místnosti. Vší silou se snažil zůstat nespozorován, ale najít to, co hledal. Konečně ji našel - seděla s rohu s hromadou knih. Samozřejmě v tom nejvzdálenějším rohu. James se široce usmál. Byla to výzva a on měl výzvy rád. Vyrazil kupředu - občas to bylo snadné, když stačilo vběhnout mezi regály a přibližovat se v jejich skrytu. Ale někdy musel nepozorovaně mezi lidmi přímo středem.
Konečně dorazil - nespozorován - ke svému cíli: "Baf!"
Lily nadskočila leknutím a zároveň vykřikla: "Jamesi!"
Hned na to si přikryla pusu a rozhlédla se kolem. Několik lidí se po nich pohoršeně dívalo. Lily omluvně sklopila pohled, ale James se na ně široce usmíval. Jakoby všechny kolem vyzýval, aby je zkusili okřiknout. Po chvíli se všichni vrátili své práci.
"Co tady děláš?" Zeptala se Lily šeptem, na rtech jí hrál lehký úsměv.
"Jsem tu, abych tě vysvobodil," a jako důkaz svých slov zaklapl knihu, které ležela na stole před ní. "Pojď se mnou ven." Rozhlédl se po jejich věcech: "Výborně. Vidím, že máš teplé věci."
"Nemůžu," povzdechla si, ale nezastavila ho ve sklízení jejích věcí. "Mám ještě moc práce."
"Ale nemáš. Určitě jsi napřed. A navíc je mojí povinností jakožto tvého přítele tě nenechat sedět v knihovně ve středu odpoledne. A já nemám v úmyslu svoje povinnosti zanedbávat."
Lily pobaveně potřásla hlavou a raději nepátrala po tom, co shledává James tak speciálního na středečním odpoledni, že se v tuto dobu nemůže učit. Dobalila si zbytek svých věcí a zeptala se: "Co máš v plánu, můj hrdinný zachránce?"
"Na co bys měla chuť?"
"Jsem plně odevzdaná do tvé moci," vydala se s ním na chodbu. "Přece jenom jsi mě zachránil ze spárů Žlutokníra Hrozného a jeho skřetích vojsk," odkazovala Lily na knihu, ze které si dělala výpisky.
James se poškrábal na hlavě a rozcuchal si tak vlasy, které už předtím byly nezkrotné a trčely do všech stran. Na tváři se mu rozlilo nejisté zamračení, které Lily shledávala roztomilým.
"Netvrď mi, že už nemáš plán. Víš, Jamesi, už tě trochu znám a tenhle tvůj pohled prostě něco značí."
"Uznávám, že mě něco napadlo," usmál se na ni sladce. A Lily měla pocit, že i kdyby viděla do konce života jenom tenhle úsměv, tak by jí nic nechybělo. Nedokázala si představit, jak by mohla dál žít, kdyby ho pokaždé alespoň jednou za den neviděla. Jak mohla žít bez toho úsměvu až doteď? Jako by s každým Jamesovým úsměvem cítila hřejivé teplo v místě ve své hrudi, kde doteď byla jenom ledová pustina.
"Tak do toho."
"Nejsem si jistý, jestli je to něco pro tebe," pořád se vytáčel James.
"Já myslím, že to zvládnu. Jsem velká holka," Lily ho vzala za ruku a společně se vydali z knihovny na chodbu. "Ten tvůj plán zahrnuje porušování školního řádu, viď?"
"Trošku," stiskl její ruku pevněji. Převzal vedení a Lily ani nestíhala sledovat kudy jí vedl. Zastavili se až u sochy ošklivé čarodějnice, Lily se zdálo, že měla jenom jedno oko.
"Opravdu doufám, že tohle umělecké dílo z bradavičkách sbírek umění není to, kvůli čemu jsi mě vytáhl od učení," křížila Lily ruce na prsou.
"Lily, věř mi trochu," zazubil se. A než se nadála, za hrbem sochy se před nimi rozprostřela tajná chodba.
"Tajná chodba?" Zalapala Lily po dechu. "Neuvěřitelný. Kdo všechno o ní ví?"
"Nemůžu mluvit za kluky, ale ty jsi první, komu ji ukazuji," řekl prostě. "Vítej mezi elitu, která zná alespoň část tajemství bradavického hradu. Někdy mám pocit, že odhalit všechno o hradu je nemožné."
Lily si upravila popruh své tašky na rameně a nejistě nakoukla dovnitř: "Kam to vede?"
"Nech se překvapit," vytáhl hůlku. "Jsi ji jistá, že do toho půjdeš? Jakmile vstoupíš, tak není cesty zpět."
"Jsem si docela jistá, že cesta zpátky je. Nebo mi chceš tvrdit, že je to jednosměrná chodba?"
S lehkým úsměvem pomalu zavrtěl hlavou: "Ty víš, jak jsem to myslel."
Lily udělala první krok do chodby. Natáhla k němu ruku: "Tak jdeme? Přece mě nenecháš čekat."
Po nezcela příjemné procházce podzemní chodbou došli na její konec a k Lilyině překvapení (a zhrození) se ocitli ve sklepě Medového Ráje.
"Tohle je strašné! Tady nemůžeme být! Jestli nás najdou…" Lily šeptala.
"Prostě se nesmíme nechat najít," odpověděl jí jakoby to byla ta nejprostší věc na celém světě.
A skutečně se jim podařilo vyplížit se ze skladu a z celého obchodu ven, aniž by je kdokoliv zpozoroval. Zdálo se, že James už v tom má nemalou praxi.
"Tak co máš v plánu dál?" Otočila se na něj Lily, zatímco stáli na hlavní ulici. Rusovláska se rozhlížela kolem sebe, ale ačkoliv si myslela, že za ty roky už městečko zná, tak jí najednou připadalo jako úplně jiné místo. Chyběly hlasy a hluk, který obvykle vydávali studenti. Všechno bylo tišší, prázdnější a klidnější.
"Bez ostatních spolužáků to tu sotva poznávám," vyjádřila Lily nahlas svoje myšlenky.
"Ach ano, máš pravdu," souhlasil s ní. "Ani jsem si to neuvědomil. Právě kvůli tomu ruchu, který vydávají, sem už moc nechodím, když jsou ve škole vyhlášené návštěvy vesnice."
To byla pro Lily zvláštní představa. Každý student, se těšil na možnost navštívit vesnici. A představa, že by si ji někdo nechal dobrovolně ujít, byla směšná. Ale když někdo zná způsob, jak se sem dostat i kdykoliv chce, tak to nejspíš smysl dává.
"Pojď," mírně ji zatahal za ruku. Ani si neuvědomila, že ji stále držel. "Vezmu tě na svoje oblíbené místo."
Jamesovo oblíbené místo bylo dalších dvacet minut chůze od náměstí. Vedl ji mezi stromy na mýtinku, uprostřed které ležel velký balvan. Bylo to takové skryté místečko, o kterém vůbec netušila. Mýtina ji naprosto uchvátila - dokázala si ji představit v zimě pokrytou sněhovou peřinou stejně jako v létě plnou rozkvetlých květin.
Zima sice už před pár měsíci pominula, ale i jaro ve Spojeném království bylo dost chladné. Přitáhla si svůj hábit těsněji k tělu.
"Je ti zima?" Zeptal se a aniž by čekal na odpověď, tak na ni zakouzlil ohřívací kouzlo. "Jak se ti tu líbí?"
James si sedl na kámen, ale ona si i přesto nedokázala představit, že by se k němu přidala a sedla si vedle něj na chladnou horninu. Místo toho přistoupila až těsně k němu, nacpala svoje nohy mezi jeho a vzala ho za ruce. Když se na ni chtěl podívat, musel se zaklonit. Lily se to docela zamlouvalo, obvykle to byla ona, kdo k němu vzhlížel.
"Je to tady… kouzelné."
Nakonec si vykouzlila deku, kterou položila na kámen a přisedla vedle něj. Osamoceni strávili na mýtině několik dalších hodin, kdy spolu prostě jen mluvili a mluvili. A přesně tohle jim stačilo. Lily měla pocit, že lepší odpoledne snad nikdy nezažila. Jeden druhého pustili dál do svého světa a do svého srdce. Lily připadalo, že Jamese poznala tak dobře, jako ho snad nikdo jiný nezná, že on jí ukázal svou stránku, kterou běžně světu neukazuje. A pro ni platilo to samé - Jamesovi nejevila tajemství, jaká před většinou lidí skrývala. Nicméně to nemohlo nic změnit na faktu, že měla jedno tajemství, které mu vyjevit nemohla.
Bohužel když někoho tak dobře poznáme, tak to nelze vzít zpět. Když vám někdo, koho máte rádi, vyjeví své sny a nejniternější touhy, tak část těchto snů zakoření ve vás samotných. A takový sen je rostlina, které se těžko zbavuje.

***

Lily si připadala jako ve snu. Vlastně ne ve snu, byla to spíš noční můra. Cítila se podivně prázdně, dutě. Trochu jakoby ji někdo naprogramovala a ona jen slepě vykovávala rozkazy. A rozkaz zněl jasně: zlom ho, znič ho.
"Musíme se rozejít," řekla bezvýrazně a prostě. James seděl na své posteli a ona seděla po jeho levé straně.
"Prosím? Co jsi to řekla?" Řekl s rozpačitým uchechtnutím. Nevěřil, že slyšel dobře.
"Musíme se rozejít," zopakovala stejně prázdně, bezvýrazně a dutě. Téměř jakoby její ústa ovládal někdo jiný a z ní jen vycházela slova, která pro ni samotnou nic neznamenala.
"Nechápu," odvětil. Zamračil se, jeho obočí se nahrnula k sobě a vytvořila tak lehkou svislou vrásku.
"Co nechápeš? Je to prosté," konečně do jejího hlasu prosákla nějaká emoce - lehký náznak vzteku. Chtěla to mít rychle za sebou, chtěla být sama ve své vlastní posteli otočená zády ke zbytku světa. A on to zbytečně prodlužoval.
"Ne, prosté to teda není," a v odpověď na její vztek se začal i jeho hlas barvit hněvem.
"Ale ano. Byli jsme spolu, teď už nejsme, protože to nechci."
"Ale proč?"
"Proč do toho musíš rýpat? Není to jednodušší, když to prostě přijmeš tak, jak to je?" Rozhodila Lily bezradně a bezmocně rukama. Tohle ani zdaleka neprobíhalo tak, jak si představovala.
"Ne, není. Rozhodně to není lepší ani jednodušší. Nemůžeš se s někým rozejít a neříct mu proč. Mám právo to vědět."
Lily se kousla do rtu. Co říct? Teď přišel ten moment, kdy by to mohla všechno dotáhnou do konce. Říct mu, že si s ním prostě jenom hrála, že nic z toho nebylo opravdové. Katie by to tak chtěla, ale Lily původně chtěla Jamese ušetřit a nepitvat se v tom. Ale on si o to říká, ne? To on se v tom chce pitvat.
Lily zavrtěla hlavou, prostě na to nemá.
"Nemiluju tě. Myslela jsem, že ano. Ale pletla jsem se."
Jakmile tohle vyslovila, tak se mezi nimi rozhostilo ticho. James měl v očích zlomený výraz, ale ústa měl stažená do pevné a přísné linky.
"Je-li to tak, tak bys nespíš měla radši jít," řekl a odvrátil se od ní.
"Ano, asi bych měla," zvedla se a šla. Cesta od postele ke dveřím jí připadala jako nejdelší cesta jejího života. Nejradši by se rozběhla a utekla do svého pokoje jako malá holka, ale musela zatnout zuby a s klidnou tváří odejít.
Ve své ložnici konečně dovolila slzám, aby stekly. Měla ještě chvíli čas na to, aby se vyplakala a vymyslela, co řekla Katie, protože ona bude chtít slyšet o tom, jak Jamese rozdrtila. Jistě si zvládne něco vymyslet, ale nejdřív musí dát průchod své bolesti. Musela chvíli truchlit na svým srdcem, které si dnes zlomila.

Lily, myslíš si, že se zlomené srdce zahojí během pár hodin? Že svůj žal a bol dokážeš skrývat před tou, která ho ve skutečnosti způsobila a že ji z toho nebudeš po určité době vinit?
Lily, podívej se na to upřímně. Kdo je viníkem vaší tragédie? Ty? James? Nebo snad Sirius? Nebo za vším stojí věrná kamarádka?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Moony Moony | Web | 15. října 2016 v 10:11 | Reagovat

Co mi to děláš? Ze začátku taková dokonalost a ten konec velký zvrat... wow... super kapitolka samozřejmě a já se moc těším na další :))

2 Daniela Daniela | Web | 15. října 2016 v 12:31 | Reagovat

Mě se to moc, líbilo, takový styl plný neočekávaného mám moc ráda!

3 fawex fawex | 17. října 2016 v 16:30 | Reagovat

Paráda :-D Jsem zvědavá, jak se to nakonec vyvine dál, jak to celé dopadne.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.