2. kapitola - Důkaz jednoho

30. listopadu 2015 v 22:19 | Padfoot & Prongs |  Colourblind
Ahoj, byla to doba, ale ne nakonec tak dlouhá jako u minulé kapitoly takže to je úspěch.
Užijte si čtení, snad budeme prodlevy stále zmenšovat.

Padfoot & Prongs





2. kapitola - Důkaz jednoho

Asistentka ho zavedla ke dveřím a pokynula, aby zaklepal. Chodba v denním světle vypadala jinak, mnohem útulněji. James si urovnal oblečení a zaklepal.
"Vstupte," ozvalo se z nitra místnosti. Hlas byl tlumený dveřmi, ale asi to nezkrylo nevrlost, která se do něj promítala. James si povzdechl nad vyhlídkou na další velmi příjemný rozhovor a vstoupil.
"Dobrý den, pane. Mé jméno je James Potter a jsem z úřadu-"
"Ano, ano," přerušil ho hrubě. "Čekal jsem, že někoho znovu pošlou. Už jste nějak pokročili?" provrtal Jamese pohledem a opřel se rukama o stůl. Ani mu nenabídl židli.
"Pracujeme na tom, pane. A právě kvůli tomu jsem tady-"
Jenže muž ho opět přerušil: "Takže nic nemáte. No jistě, to jsem předpokládal. Co chcete? Radši budete chodit sem, místo abyste chytali toho hajzla co mě okradl."
"Věřte mi, že nechci nic jiného, než ho dopadnout. Tak k těm otázkám," mluvil James rychle, než by mohl být znovu přerušen. "Nemáte podezření kdo by mohl mít užitek na vaší současné situaci?"
"Myslíte, že bych vás potřeboval kdybych to sám věděl?!" vykřikl rozzuřeně. James už ztrácel trpělivost, měl chuť ho poslat někam, místo toho, ale zatnul čelist. Věděl, že ty otázky jsou stupidní, ale byl to protokol.
"Takže jste všeobecně oblíbený a svým okolím milovaný člověk, že?" James nemohl odolat a nechal do svého hlasu prosáknout ironii.
Chlap za stolem si ho přeměřil pohledem: "Ano to bych tvrdil," sáhl po peru a něco si poznamenal.
"Takže," odkašlal si James, aby položil další otázku, ale zarazil se. "Vy máte psací potřeby napravo?" zeptal se zmateně.
"Ano, detektive. Zrak vám slouží dobře. Jsem pravák, tak mám psací potřeby vždy vpravo," něco si napsal do diáře.
"Ale bylo to vlevo, když jsme přišli na místo činu."
"Tak to asi někdo omylem posunul. Co je mi do toho. Takové hloupé otázky!" brblal si. Posunul?
"Omlouvám se pane, to bude pro dnešek vše. Ostatní odpovědi si dohledám z vaší výpovědi u kolegů. Už nebudu plýtvat vaším časem. Na shledanou," kývl a skoro vyběhl ze dveří.
Odpověď neslyšel nebo žádná nepřišla. Ale to bylo Jamesovi stejně jedno, byl rád, že je pryč a že zjistil aspoň něco užitečného. Spěchal rychle do kanceláře, konečně byl něčemu na stopě.
Jakmile mohl, přemístil se na ministerstvo a teď už skutečně běžel na oddělení a ke svému stolu. Odhrnul z něj všechno na zem a hodil na něj všechny složky a materiály, které měli k případu Lišák.
Vytáhl jednu se složek prudkým gestem ji otevřel až se málem okolo rozsypali fotografie z místa činu. Probíral se každou z nich, pozorně si prohlížel každou maličkost až natrefil na tu správnou, která mu vrtala v hlavě. Ale jak zjistit, jeslti má pravdu? Jak to porovnat? Možná že Sirius... Ano, určitě si Sirius nechal doma starý výtisk Věštce. Vybavoval si, že to v něm bylo. Jen potřebuje vidět, jak přesně.
Rozhlédl se po kanceláři a když zjistil, že mu nikno nevěnuje pozornost, tak si strčil fotografii do kapsy.

***

Lily prošla brankou k domu, ve kterém vyrostla. Nebyla u rodičů přes tři měsíce, ale z nějakého důvodu dnes potřebovala vypadnout z Londýna. Navíc se blížili máminy narozeniny. Kráčet po takové době místy, která pro ni dřív byla tak důvěrně známá působilo podivně pokáždé, když jela navštívit své rodiče. Známé vrznutí branky, chodníček ke dveřím, dokonce i keř, ve kterém se jako malá schovávala, když si se sestrou hrály - vše jí vítalo doma. Ale její domov už to nebyl. Pokaždé cítila, jakoby si to musela připomenout. Možná že tohle její domov nebyl, ale její byt taky nepůsobil jako domov. Nejspíš prostě domov neměla.
"Halo? Je někdo doma?" zavolala v předsíni, i když mohla slyšet televizi a dveře byli odemčené.
"Lily!" vykřikla její matka a sevřela ji v náručí.
"Mami," zasmála se rudovláska. "Vždyť mě umačkáš."
"Za to, jak se chováš ke svým rodičům by sis to zasloužila," řekla jí vyčítavě. "Jak je to dlouho, co ses vůbec ozvala?"
"Volala jsem přece před dvěma týdny," obrátila oči v sloup.
"Správně dva týdny a od doby co jsi tu byla jsou to aspoň tři měsíce," hubovala ji.
"Tak dlouho to určitě nebylo," snažila se Lily, i když sama věděla, že má matka pravdu.
"Ne, ne! Pamatuju si to, protože Dudley se zrovna naučil jezdit na tříkolce."
Dudley. Zase Dudley. Nejenom že Lily rozčilovalo to dítě samo o sobě, ale způsobovalo nepřímo jednu snad ještě horší věc. Pokaždé když zaznělo jeho jméno, myšlenky Lilyiny mámy se záhadně stočily vždy tím stejným směrem. A to k tomu, kdy už jí dá Lily nějaké vnouče.
"Už jsme se o tom bavily mami," odpověděla jí vždy Lily. "Víš, že mě na děti neužije a že ve své budoucnosti žádné mimina nevidím," řekla i teď a její matka se zamračila. Na to vyrazily do obývacího pokoje a její matka spustila o tom jak je bledá a hubená - další oblíbené téma.
Lily její řeči pouštěla jedním uchem dovnitř a druhým ven. Když v tom si najednou něco uvědomila. Kolem byl podivný klid. Přerušila matku: "Mami, kde je Petunie?"
"Do večeře by tu měli být. Petunie musela na nějaké vyšetření, poslední dobou jí nebylo moc dobře," zakroutila hlavou s obavami a usadila Lily ke stolu a umístila před ní rýžový nákyp. "Všechno to sněz, můžu přes tebe skoro vidět."
Lily nepřítomně kývla hlavou a pustila se do jídla. Popradvě jí bylo jedno, co před ni postavila. Jedla aby byla maminka spokojená a ona jí nemusela odpovídat. Tak poslušně jedla a poslouchala štěbetání o sousedech, o dětech a zejména o Dudleym.
Dřív, než Dudleymu byli dva a matka byla celá unešená z toho mrňouse byl celkem klid, ale jakmile trochu odrostl její matka se zbláznila a chtěla další vnouče a podle všeho byla Lily na řadě, i když neměla ani známost.
Kvůli práci se musela držet trochu dál a díky požadavkům její matky, se necítila tak špatně, když to dělala.
Měla na talíři poslední zbytek nákypu, když před domem zaburácelo auto. Chlouba švagra Vernona.
Lily si ani nebyla jistá, jestli se na svou sestru těší nebo ne. Jistě neviděly se každý den a jsou to přece jen sestry, ale ve skutečnosti si nikdy už nebyly tak blízké potom, co dostala svůj dopis. A navíc měla Lily pocit, že jí - možná neumýslně - předhazuje svůj báječný život. Všechno co ona, jako mudla, měla a Lily, jako čarodějka postrádala. Manžel, dítě, domeček se zahrádkou a věčně dřepet doma a starat se o tyto tři věci. Ano, báječné, ale jen pokud o to člověk stál.
Lily potřebovala něco víc k životu a ten adrenalin, který prožívala, když pracovala. To jak se jí rozbušilo srdce nad složitým úkolem, ta pýcha co jí hřála po těle, když odvedla skvělou práci a posmívala se, když četla v novinách o pachateli, který nezanechává stopy. To nemohlo nic nahradit.
Rozhodně to nemohl nahradit takový život, jaký vykreslovala Petunie. V klidu a bezpečí, každý den zoufale stejný.
Petunie se vrátila z kuchyně s matkou a obě si mezi sebou vyměňovaly vědoucné pohledy, culily se tváře jim vzrušením zrůžovely.
Lily se napjala, tohle nebylo dobré znamení.
"Co se děje?" zeptala se opatrně.
"Právě jsem zjistila, že jsem znovu těhotná!" pištěla Petunie s obrovským úsměvem.
Oh sakra! A to si chtěla Lily užít trochu klidu, teď už to s mámou bude k nevydržení.

***

Sirius si užíval svoji poobědovou siestu. Miloval ty okamžiky, kdy se mohl doma poflakovat, zatímco většina lidí na zemi musela být v práci. Posadil se v obývacím pokoji do křesla a vyhodil nohy na stůl.
Z kapsy saka vytáhl oranžovou mandarinku a párkrát si s ní pohodil v ruce. Už se jí chystal zbavit její slupky, když se od vchodovým dveří ozval rámus a vzápětí James proletěl dveřmi, převrhl stojan na deštníky a uháněl cestou přímo do Siriova pokoje.
"Prosím, klidně můžeš vstoupit," řekl nevzrušeně Sirius. Neochotně se zvedl a šel se podívat co James zase provádí a to v jeho pokoji, kam měli vstupovat jen ženské návštěvy.
"Potřebuješ něco?" zeptal se zrovna ve chvíli, když James vysypal na koberec Siriusovu sbírku časopisů a začal se v ní přehrabovat. Sirius to zděšeně pozoroval, měl to seřazené podle data vydání.
James ho jen utišil a zase se vrátil k zběsilému hledání.
"Když mi řekneš, co hledáš třeba ti pomůžu. Víš, já vím, kde co je v mém pokoji, protože... no, protože to jsou moje věci."
"Shhh!" sykl James podrážděně a převracel stránku za stránkou, byl si jistý, že to tam někde bylo. Někde to už viděl. Jen to najít. A... zase nic! Mrskl časopisem na hromadu, těch co už prohlédl.
"Hej! Opatrně! To je speciální číslo!"
"To si vyprošuju! Jsem oddaný sběratel - mám všechna čísla! A pro pořádek, až skončíš s tímhle šíleným chováním zase to pěkně uklidíš jak to bylo. To že ty ses po jedenácti měsících co to bydlíš ještě nevybalil neznamená, že já to..."
"Ticho!" utnul ho James ostře a pozorně hleděl na stránku před sebou.
Místo toho vyhrabal ze své brašny fotku, kterou odcizil u sebe v práci a přiložil ji ke stránce se zatajeným dechem.
Ano, jeho podezření se potvrdilo. Konečně má to spojení, které hledal. Jeho instinkt nelhal.
"Ty jo, kámo," Sirius se naklonil ještě blíž. "Nějakej tupoun to blbě pověsil."
Ne. Obraz byl obráceně, ale nikdo ho špatně nepověsil. Tím si byl James jistý a teď měl o tom i důkaz. Věděl, že najde další přemístěné věci v jiných případech. Stejně jako psací souprava v kanceláři toho idiota a obraz. Někdo zcela účelně a vědomě přesouval věci.
James to tušil celou dobu, teď ještě o tom musí přesvědčit ostatní. I ostatní musí uvěřit, že za vším stojí Lišák.

← předcházející následující →
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Moony Moony | Web | 1. prosince 2015 v 9:36 | Reagovat

Boží kapitolka :) jsem zvědavá jak to bude pokračovat :D

2 Anytt* Anytt* | Web | 1. prosince 2015 v 21:34 | Reagovat

Hezké :) trochu detektivní prvky :) líbí se mi to :)

3 fawex fawex | 2. prosince 2015 v 19:49 | Reagovat

Moc se mi to líbí :-D Má to náboj

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.