na Blog.cz

Sama jsem se divila, i když jsem Vernonovi slíbila, že s k němu nastěhuju, byla jsem překvapená jak rychle se to stalo. Nečekala jsem, že to bude hned, ale začali jsme tam, kde jsme skončili, bylo to jako nikdy předtím, víc jsme se na sebe usmívali, naše doteky byli vřelejší, možná že nejenom já, ale i on si uvědomil, že máme novou příležitost. Oba jsme se změnili, on se přestal chovat tak klukovsky a já… přestala myslet na Jamese, ale přesto jsem nemohla říct s jistotou, že všechno co jsem k němu pociťovala je pryč, ale tím že mi nebyl na očích, to bylo mnohem nicotnější a moje láska k Vernonovi silnější.

"Petunie?" vytrhl mě jeho hlas ze zamyšlení, nepostřehla jsem ani jak se krajina za oknem auta rychle měnila, i když všude bylo vlastně bílo "nad čím přemýšlíš?"

"Jen tak." Usmála jsem se. "Kam to vlastně jedeme?"

"To je překvapení." Zatvářil se tajemně, ani si nemůžu vybavit, kde se u něho tenhle výraz tak náhle vzal. Sice jsem něco tušila, přesto jsem to nemohla říct s přesností a byla jsem vážně překvapená, když jsme zastavili na příjezdové cestě k dvoupatrovému rodinnému domu. Dům byl naprosto bezchybný. Tmavě zelené dveře a okenice, jemně nažloutlá omítka a vsadila bych se, že za domem se ukrývá zahrada s altánkem pro přímené trávení času.

"Líbí se ti?" Vernon zachytil můj naprosto okouzlený výraz.

"Je báječný, mohli bychom se podívat dovnitř?"

"Proč ne," vytáhl klíč z kapsy a z cvaknutím odemkl dveře, udiveně jsem se na něho podívala. "Vítej doma." Prohlásil vítězoslavně. V tu chvíli se mi naskytl pohled na schodiště, na chodbu, ale to mi najednou nepřipadalo důležité.

Měla bych být naštvaná, že ho koupil bez mého vědomí, bez mého názoru, ale bylo mi to jedno. Vrhla jsem se mu kolem krku. Náš vlastní dům. Před pár týdny, kdy jsem seděla ve svém pronajatém bytě úplně sama, bych si tohle nedokázala ani sebelíp představit.

***

Dva měsíce po nastěhování se objevila sova. Donesla svatební oznámení. Zabolelo mě to, ale nevím jestli to bylo tím, že se James doopravdy vydá Lily, nebo to, že i když jsme s Vernonem bydleli v našem domě a všechno se zdálo bezchybné žádost o ruku stále nepřicházela. Možná měl strach, aby to neuspěchal, aby na mě netlačil, ale určitě by tím nic nepokazil, i já mám strach a nemuseli bychom se přece hned brát. Chtěla bych zažít ten pocit, je to ale sobecké chtít to po Vernonovi, jen kvůli tomu, abych pocítila tu radost a nadšení co prožívá Lily, abych se jí zase vyrovnala.

Vernon nechtěl o pozvání na svatbu ani slyšet a jámu to neměla za zlé, ani já sama jsem se nechystala jít. Vidět jejich první manželský polibek, tanec, krájení dortu. Všechny tyhle šťastné chvilky, které nebyli mé. Poslala jsem poděkování a přidala k tomu výmluvu proč nedorazíme, všechno jsem to pak zpečetila svatebním darem. Nepřemýšlela jsem moc dlouho nad tím co jim pošlu, koupila jsem první věc, co mi přišla pod ruku a vypadala trochu k světu. A váza, byla přesně ta věc, kterou ve mně Lily vzbuzovala. Na povrchu krásná a uvnitř prázdná. Budou se spolu krásně vyjímat, jedna vedle druhé.

***

Nervózně jsem se procházela kolem okna v koupelně, žaluzie byli vytaženy až úplně nahoru a za oknem poletovalo zmateně listí a mírně poprchal déšť smíchaný se sněhem. Skoro rok čekám na to až mě Vernon požádá o ruku, od Lilyiné svatby mám v sobě malou jiskřičku naděje, a teď je ta naděje snad ještě větší, něž kdykoliv předtím. No řekněte, kdo by si nevzal matku svého dítěte?

Mé myšlenky pořád přerušovalo kapání kohoutku, je to tak hlasité až z toho šílím a nejvíc šílím z toho čekání. Mohl by to Vernon konečně spravit, říkala jsem mu to nejmíň tisíckrát, ale alespoň jsem počítala kapičky a tak měřila čas. Už… Poslední kapka spadla a pak najednou jako kdyby se kohoutek sám spravil, nebo jsem to kapání už neslyšela. Vrhla jsem se k těhotenskému testu. Neměla jsem, ale odvahu se podívat. Co když bude negativní? A co když ne?! Nikdy jsem si sama sebe nepředstavovala s vypouklým břichem, a co teprve až se to narodí? Proboha!

Natáhla jsem ruku a uchopila test, oči zavřené a pomalu jsem jedno otevřela a pak druhé.

Dvě čárky. Na sucho jsem polkla. Zmocnilo se mě zděšení. Zkusila jsem tyčinku proklepat. Bože co to dělám, to není teploměr!

Roztřeseně jsem si test vložila do kapsy u tepláků a vydala se do obýváku, posadila jsem se a ruce složila na klíně, zůstala jsem tak dokud Vernon neotevřel vstupní dveře domu. Byla jsem rozhodnutá mu to říct, netajit to před ním, měl právo to vědět, ale pak na mě zavolal.

"Petunie…"

"Ano?" vyskočila jsem rychle z gauče.

"Děje se snad něco?"

"Ne, samozřejmě že ne, jen jsem se zamyslela. Hned ti udělám něco k jídlu." Únik do kuchyně, ještě že. Vzala jsem z lednice pár vajec a rozklepla je na pánev.

"Petunie?" zavolal mě Vernon. Dobře, musím si zachovat klidnou a vyrovnanou tvář.

Nestačila jsem ani zapracovat na svém klidu, Vernon držel v ruce můj těhotenský test. Ruku mi sklouzla ke kapse, byla prázdná. "Co je to?"

"To je…" přišla jsem k němu."Nic." vzala jsem mu ho rychle a strčila zpět do kapsy. Bála jsem se, že i tak tuší nebo dokonce ví, o co se jedná.

"Petty…"

"Nic to není. Vážně…"

"Má to něco společného s tím, že ti bylo ráno špatně?"

"Ne." Vyhrkla jsem příliš rychle, poznal, že lžu. Upřeně se na mě zadíval.

"Nevím jak by ti to řekla…"

"Sedni si a nespěchej."

"Sednout by sis měl spíš ty." Ukázala jsem na něho prstem a po té na pohovku, poslechl mě jako pejsek a sedl si. Jednou jsem se kolem něho prošla, visel na mě pohledem.

Zastavila jsem se těsně před ním a pohodila rukama.

"Jsem…"

***

Nevzal to zase tak špatně, jak jsem se obávala, jen půl hodiny zíral před sebe a několikrát se mě znovu ptal, jestli špatně neslyšel. Jediné co mi vadilo bylo, že jsem nevěděla, co se mu honila hlavou, když tak nepřítomně seděl, teda pokud v té hlavě něco měl.

Vždyť je to nakonec dobrá zpráva, pokud spolu máme být a pokud se vůbec máme vzít, není dítě znamení, že to tak má být. Podle čeho se líp rozhodnout?

Náhle se zvedl, následovala jsem ho očima, když vyšel na chodbu kolem přístěnku pod schody, vstala jsem a přešla ke dveřím obývacího pokoje. Mírně jsem si oddechla, když jsem viděla, že namířil po schodech nahoru a ne ven ze dveří. Přesto však stále mohl odejít.

Vrátila jsem se zpět na místo a ruce si složila na klíně. Musím být trpělivá a dát mu čas. Spěchem bych to určitě ještě zhoršila.

Než zase sešel dolů, okousala jsem si snad všechny nehty. Sedl si vedle a podíval se na mě, po té se na mě usmál. Byl to první projev nějakého citu, co se týkalo dnešku.

"Měl jsem to udělat už dávno," chytil mě za ruku a něco mi do ní vtiskl, nemohla jsem se však podívat co, stále mě totiž držel. "neměl jsem čekat tak dlouho, aby ses mi potom bála říct, že budu táta."

Bože to znělo jako z pohádky nebo přeslazeného romantického filmu a když oddělal svou ruku a já v té své viděla krabičku, kterou jemně pootevřel a vyčouhl z ní prsten, cítila jsem se jako hlavní hrdinka, které všechno vyšlo.

***

Slyšela jsem bouchnutí dveří, Vernon je doma. Konečně. Už jsem se bála, že mu vystydne večeře.

"Posad se. Hned přinesu na stůl." Křikla jsem na něho. Když se mi podařilo usadit i Dudleyho do dětské sedačky dali jsme se do jídla. Vernon byl nezvykle tichý a tak zatímco jsem krmila Dudleyho rozhodla jsem se, že mu povyprávím o dceři naší sousedky, ale ani to ho příliš nezajímalo.

"Představ si co náš Dudlíček dnes udělal." Vykřikla jsem jako poslední možnost Vernona rozmluvit, když jsem si vzpomněla na odpoledne. "Naučil se říkat: "Ne a ne!" Je to tak nadané dítě. Ty z toho nemáš radost?"

"Jistěže mám Petty." Přikývl a dál do sebe cpal jídlo, když jsme uložili Dudlíčka do postýlky, Vernon vyrazil na zbytek zpráv do obýváku a já v kuchyni připravovala čaj.

"Ehm - Petunie, miláčku -"nervózně si odkašlal. "Od své sestry v poslední době nemáš žádné zprávy, že?

Zamračila jsem se, proč ji zmiňuje? Nebyl snad jeho nápad, že budou předstírat, že neexistuje?

"Ne. Proč se ptáš?"

"Ve zprávách říkali podivné věci," zamumlal. "Sovy… meteority… a ve městě dnes byla spousta lidí, kteří vypadali divně…"

"A co má být?" utrhla jsem se na něj, chce snad zkazit večer?

"No prostě mi jen napadlo… že možná… že by to mohlo mít co dělat s…" O proboha tak vymáčkne se už? "s tím jejich spolkem."

Usrkla jsem čaj, a když Vernon znovu promluvil málem jsem si opařila horní ret.

"Ten jejich syn - musí být přibližně starý jako Dudley, že?

"Myslím, že ano."

"Jak se vůbec jmenuje? Howard, že?"

"Harry." Řekla jsem rychle, lekla jsem se, že jsem něco prozradila tak jsem rychle ještě dodala: "Ošklivé, tuctové jméno, jestli chceš vědět, co si myslím."

"Ano, jistě. Ano, úplně s tebou souhlasím."

Co to do Vernona vjelo? Proč začínal o ní a o Jamesovi, stalo se snad něco, co já nevím?

Vyšla jsem z koupelny, Vernon se díval z okna a pozoroval Zobí ulici.

"Vernone, pojď spát," řekla jsem mu a lehla si. Okamžitě přišel a také si lehl. Sotva co jsem zavřela oči, usnula jsem.

***

Ráno bylo stejně šedivé jako to předchozí. Vzbudila jsem Vernona a šla mu udělat snídani, než se Dudley probere a pustí se do svého obvyklého ranního vřískání.

"Měj se hezky, hodně štěstí v práci," líbla jsem Vernona a otevřela mu dveře, Dudley v kuchyni už zase vřískal.

Vernon se zarazil. Oba jsme se zarazili. Na prahu dveří leželo dítě zabalené v dece.

Okamžitě jsem se pro něj sehnula. Kdo ho tady mohl nechat? Vernon vzal dopis, který byl u dítěte přiložen a já mohla už jen pozorovat jak mu do očí vstupuje hrůza a odpor.

Toho dne do našeho života vstoupil Harry Potter. Syn Lily a Jamese. A já ho nenáviděla za to, že mi Jamese každý den připomínal, a každý den jsem ho měla před očima, rozdmýchával ve mě ty staré pocity, nedovolal mi zapomenout na jeho otce, ale ty známé oříškově hnědé oči Jamese se na mě už nikdy nepodívali. A za to jsem ho nenáviděla nejvíc. Už se na mě nikdy víc nepodíval.