8. Kapitola - Milenec z knihovny

7. ledna 2011 v 8:01 | Padfoot |  Válka vášně a povinnosti √
Zdravím vás, v novém roce a po mé zveřejnovací pauze...

Tím, že přidávám kapitolu jste si asi všimli jak jsem se rozhodla... Objevilo se tu sice spousta obvinění, ale tak jsem ten článek nezamýšlela a je mi teda upřímě líto, že si to někteří tak vyložili, taky mě to pak stálo dost duševního klidu:D ale to už je fuk... Ted mám zase načerpané síly k dalšímu psaní:)
Takže příjmené čtení...

Padfoot

P.S.: Dost vás psalo, že jim tahle povídka nepadla na tělo, upřímě mě to dost mrzelo, ale co se dá dělat, každému se líbí něco jiného, takže snad si najdetezalíbení v nové povídce, jejíž info by se mělo zanedlouho objevit...:)




8. Kapitola - Milenec z knihovny

Jakmile to vyslovila, úplně jsem ztuhla a při té představě mi přejel mráz po zádech., udělala jsem jeden krok k ní s nataženou rukou, jako bych se bála, že se vyděsí a uteče, jako nějaké plaché zvíře, které si chcete pohladit.
"Tohle se nesmí nikdo dozvědět. Irmo, musíš mi to slíbit."
"To si budu ještě muset rozmyslet," a s velkým úsměvem na tváři se otočila a odešla. Otočila jsem se na Alberta, stál opřený o stůl a pokoušel si stáhnout svetr níž.
"Možná by si měla jít za ní, já tady ještě raději chvíli počkám."
Přikývla jsem a nechala ho tam samotného.
Spěchala jsem chodbami a prohlížela si každého studenta.
Už teď mohlo být pozdě, už teď to mohla někomu říkat. Byl to tak špatný nápad a byl to můj špatný nápad sejít se v knihovně.
Jsem tak hloupá! Zadrmolila sem heslo na Buclatou dámu a vešla do společenské místnosti, stála hned naproti mně se skupinkou dívek z mého ročníku, pusu ale zatím nechala zavřenou. Přihnala jsem se k ní a chytla ji za paži a odtáhla bokem do kouta.
"Řekla jsi to někomu?!"
"To bolelo," mnula si paži.
"Ptám se…"
"Ne! Neřekla bože!" skočila mi do řeči. Oddechla jsem si, ale příliš brzy. "Ale pořád to můžu říct, pokud…"
"Pokud co?"
"Minule si se ke mně zachovala opravdu nehezky, pomůžeš mi se školou, budeš mi pomáhat i s úkoly a když nebudu mít čas tak mi je budeš psát."
" Dobře," přikývla jsem horlivě.
"A…"
"Ještě něco?"
"Všechno mi řekneš o tom klukovi a o tobě."
"Ne, to ti teda neřeknu," zakroutila jsem hlavou, chvíli hleděla na můj zamračený obličej a pak si odhodila vlasy z čela.
"Fajn, nech si to tedy pro sebe, ale já asi takové velké tajemství neudržím, vlastně už teď je velice těžké nevykřiknout to tu na celou společenskou místnost."
"Dobře, dobře," dala jsem ruce před sebe. "Řeknu ti všechno."
"Skvělé, sem tak ráda, že jsme se domluvili," lehce mě objala a popleskala po zádech.
Z té holky se jednou zblázním, v životě bych neřekla, že by mohla být tak podlá a takhle mě vydírat.
"Mimochodem zeptám se už teď, protože tohle mě obzvlášť zajímá. Už jste spolu…"
"Samozřejmě, že ne!" skoro jsem to vykřikla, jak si něco takového mohla myslet.
"Škoda, bylo by to zajímavější, kdybych to někomu vyprávěla," pokrčila rameny. "Žádný strach, dohodly jsme se, takže nic neřeknu," dodala když viděla můj vražedný pohled, po té se sladce usmála a odešla opět ke spolku děvčat, jako by se nic nedělo.

***

Ten den jsme se s Albertem minuli už jen u večeře, jeho pohled přímo vyzvídal co se dělo. Pokusila jsem se nenápadně zakroutit hlavou, ale moc nenápadné to nebylo, Irma mě totiž upřeně sledovala a pochopila moje zatřepání hlavou, uchechtla se, a když jsem se na ní podívala, už dál nerušeně večeřela. Pěkně to tedy začíná.
Takhle jsme se míjeli asi dva dny, vždy jen nějaký letmý dotek, když jsme se potkali a zase jít dál. Většinu času jsem věnovala Irmě a jejímu doučování, taky vyprávění o mě a o Albertovi, nemohla uvěřit, že jsem se začala paktovat s někým ze Zmijozelu, mě však Albert ani jako ze Zmijozelu nepřipadal, nechoval se nijak namyšleně, nevyvyšoval svůj původ nad ostatní. Ze začátku mi přišel sice otravný, a
dost sebevědomí, ale ne až tak moc aby zapadal do Zmijozelu. Připadalo mi jako by se Moudrý klobouk spletl při jeho zařazování.
Ovšem mohl se změnit, neznala jsem ho do té doby, než mě začal "obtěžovat". Vlastně o jeho rodině jsem nevěděla skoro nic, dalo by se to sice odvodit. Nepochybně všichni chodili do Zmijozelu, jeho rodiče jsou bohatí a mohou si dovolit všechno, co chtějí. Ani nevím jestli má nějaké sourozence, v tu chvíli mi připadlo, jako kdybych o něm nevěděla vůbec nic. Zeptala bych se, což o to, ale je trochu divné se na něho začít vyptávat po měsíci co už spolu chodíme.

***

Konečně jsem se zbavila Irmy a jejích týden starých úkolů a spěchala za Albertem, měla jsem ještě dost času, ale já u se ho nemohla dočkat. Věděla sem sice, že to bude trochu napjaté kvůli tomu našemu maléru minule a taky nesmím zapomínat na to co se stalo Albertovi. Nechci nějak rýpat, ale to, to nemůže nějak já nevím… ovládnout? Vím, že za to můžu zřejmě já, teda určitě za to můžu já, tohle se přece klukům nestává jen tak bez příčiny. Ale nemůžu ho přeci takhle soudit, já, za což se teda stydím, jsem se taky zrovna moc neovládala, ale mně se nic nepřihodilo.
Bez rozmýšlení jsem takřka vběhla do další chodby, kde už byl Albert, ale nebyl tam sám. Zpomalila jsem krok a našlapovala na špičky, abych nedělala moc velký hluk, zatím si mě totiž ani jeden z nich nevšiml, držela jsem se při zdi, cítila sem se jako nějaký špion nebo tak něco a zároveň jsem cítila, že mi to vadí vidět vedle něho někoho jiného, než sebe, ale nemůžu dělat ukvapené závěry, žárlit a nemít důvod, třeba je to jeho spolužačka.
´Spolužačka nebo ne, na tom přece nezáleží!´ ozvalo se mi v hlavě proti mé vůli. Ne prostě si nesmím připustit, aby se ve mně projevila taková žárlivost.
Albert se něčemu zasmál a dívka také, o té se k němu naklonila a něco mu zastrčila do kapsy hábitu, potom se odvrátila a odešla jinou chodbou, než sem přicházela já. Všiml si mě skoro hned, objala jsem ho a políbila, ale musel cítit jak jsem byla nesvá. Nemusel se mě ani ptát, předběhla jsem ho.
"Kdo to byl?"řekla jsem, snažila jsem se o nezájem.
"Ona? Nikdo, jen jedna z mých známých?"
"Jak známých?" vypálila jsem ze sebe bez přemýšlení, tak a můj pokus o nezájem je v háji. Skvěle, kde se to ve mně bere, je to snad součást nátury, kterou musíte mít, abyste se dostali do Nebelvíru? V tom případě chci být v jiné koleji!
"Klid Minnie, vím na co myslíš, ale tohle bych ti nikdy neudělal."
Zadívala jsem se do země a dala si pramen za ucho, to jsou mé herecké schopnosti tak mizerné, že to okamžitě uhodl? "Tak co ti chtěla?" zeptala jsem se tiše.
"Ty jsi truhlík, znám se s ní už dlouho, dělá pro mě "přípravu na testy"."
"Dává ti taháky?"
"Když to tak říkáš," pokusil se o nevinný úsměv, znal můj postoj k podvádění při testech.
"Nepřipadá ti to hloupé? Vždyť podvádíš." Zamračila jsem se.
"My přece taky podvádíme, právě teď a víc lidí," chytil mě kolem pasu.
"Jo a z toho teď máme problémy," obrátila jsem oči v sloup, už jsem nebyla tak rozhořčená jako předtím, po jeho dotyku to ze mě opadlo jako listí z vrby mlátičky. Měla jsem příjemný pocit, když mě tak držel. Ta holka i to jeho podvádění při testech mi už nevadilo, ani Irma, která mě do nekonečně rozčilovala tím jak mě pořád pozorovala a dělala si ze mě svého otroka.
"Vždycky to můžeme říct a bude po problémech," usmál se.
"To je pravda, ale raději to ještě odložme," přitáhla jsem se k němu.
***


Leželi jsme vedle sebe na tkaném koberci, jako bych ležela v peřinkách, ležela jsem na zádech, zatím co Albert na břiše a rukou si podepíral bradu. Prsty mi chodil po otevřené dlani, jako mravenec. Kdybych v té chvíli nebyla spokojená a nebylo by mi tak dobře asi bych nad tím, ani nepřemýšlela. Ale mě bylo neskutečně blaho.
Jaké by to bylo, mít opravdový vztah, myslím tím, bez lhaní, všichni by o nás věděli a mě by bylo takhle pořád. Už by nebyli žádné obavy a ústupky těch co nás viděli spolu. Vím, byla jsem na začátku hrozně vyděšená už z toho, že by nás spolu viděli mluvit, ale teď. Mohla bych dát
sbohem Irmě, ať si říká, co chce komu chce. Profesorům by se to jistě nelíbilo, ale co by mohli dělat, po pravdě nic. Proč už sem nad tímhle nepřemýšlela dřív, tak moc jsem se bála, že by se to mohl někdo dozvědět a teď bych klidně sama vylezla na stůl ve Velké síni a řekla to všem nahlas zřetelně a bylo mi jedno kolik lidí by si o mě šuškalo, že s někým chodím, dělám s ním bůhví co, a nebo, že nebelvírka chodí se zmijozelem. Mně by stačilo, že bych věděla, že já mám pravdu!
"Alberte?" protnula jsem ticho, které nás obklopovalo.
"Hmm?"
" Přemýšlela jsem o tom co jsi dneska ráno řekl a myslím, že to není až tak špatný nápad."
"Co přesně?"
Určitě už dávno ví, o čem mluvím, jen chce, abych to sama vyslovila, ale mně to nevadí, já to klidně řeknu.
"Že bychom to mohli říct."
"Proč?" okamžitě se posadil.
"Sám si to přece říkal a já nad tím tak uvažovala, že by to možná bylo lepší."
"Ne, nebylo. Řekl jsem to jenom tak, nemyslel jsem to vážně."
"Tak proč si to řekl?"
"Sám nevím, asi proto, že jsem věděl, že to nechceš říct."
"Aha! Takže ty bys souhlasil s čímkoliv, kdybys věděl, že to stejně neudělám?"
"Nepřeháněj, byla to jedna bezvýznamná věta."
"Aby řeč nestála?! Teď to dokonce z ní, že nechceš, aby jsme spolu byli veřejně, jako by ses za mě styděl!"
"Minervo, nebuď k smíchu…"
Poprvé jsem z jeho úst slyšela své celé jméno, bylo to jako nadávka, vím jmenuju se tak a ostatní mi tak běžně říkají, ale od něho jsem to nikdy neslyšela. Beze slova jsem se zvedla a zamířila ke dveřím.
"Kam jdeš?" zavolal na mě, když jsem se na něho otočila, vypadal jako by posledních pět minut nebyl přítomen a nevěděl co se děje, vypadal jako vystrašené štěně.
"Jdu za někým, komu nebudu připadat k smíchu!"

 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 moony moony | 7. ledna 2011 v 14:27 | Reagovat

A první manželská hádka je na světě :-)

2 :) :) | 7. ledna 2011 v 19:44 | Reagovat

upřimně řečeno thle povidka mi přide ze všech teď rozepsaných nejlepší;-)

3 55 55 | 8. ledna 2011 v 14:27 | Reagovat

jů,hádka :-D to já ráda ;-)

4 isska isska | 10. ledna 2011 v 15:51 | Reagovat

pozvanie na rpg stranku: http://diviareloaded.lefora.com/ :)

5 Liliane Evans Liliane Evans | Web | 16. ledna 2011 v 16:40 | Reagovat

Wow, krásna kapitola :)! Ten koniec ma trochu prekvapil, ale aspoň tu je nejaké vzrúšo :D. Hoci na druhej strane je škoda, že sa pohádali, dúfam, že sa uzmieria.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.