7. Kapitola - Konec mé nevinnosti

10. prosince 2010 v 22:29 | Padfoot |  Válka vášně a povinnosti √
Ahojte, Minerva McGonagallová vzpomíná dál...
Příjemné čtení...

Padfoot



7. Kapitola - Konec mé nevinnosti

U snídaně na mě kývalo několik studentů ze Zmijozelu, zřejmě byli svědky mého včerejšího uklouznutí. Cítila jsem jak mi hoří tváře studem a to teprve nebylo to nejhorší, ještě jsem se nepostavila před Alberta. Děsila jsem se toho co mi řekne, bude pro to mít pochopení nebo mě odsoudí?
Vždyť jsem vypila jen trochu vína, nemůžu za to, že nejsem zvyklá pít cokoliv alkoholického a proto mi to tak rychle a snadno stouplo do hlavy. Já nebyla ta kdo mi strčil kelímek s vínem do ruky, ale je pravda, že druhý kelímek jsem si vzala sama, ale určitě bych to neudělala, kdybych se už předtím nenapila. Proč mi jenom nemohl donést nějaký džus? A ta hudba, příšerná! Nevím, jak se mi včera mohla zamlouvat.
Ale nebudu to na nikoho svádět, zvlášť ne na něho, budu ráda když na mě nebude moc naštvaný.

Opřela jsem se o chladnou zeď, ruce jsem měla složené za zády a občas jsem na něho pohlédla skrz řasy. Chodil sem a tam, z tváře se mu nedalo nic vyčíst.
"Alberte, omlouvám se, nevěděla jsem, co dělám víno mi stouplo do hlavy. Už bych to nikdy znovu neudělala, nikdy bych se ta nepředváděla, víš, že bych to…"
"Nikdy?" skočil mi do řeči. " přede mnou se ale takhle předvádět můžeš," usmál se, spadl mi kámen ze srdce.
Zakroutila jsem hlavou: "Ne vážně, takhle nebudu tancovat ani před tebou."
"To se uvidí,"
uchechtl se a svým tělem mě víc přitlačil na kámen a políbil na rty a pak na krk. A to byl konec mého nevinného života, ani jsem to v tu chvíli ještě nevěděla.

Museli jsme se rozdělit, měl něco domluveného se spolužáky, bylo to nepříjemné po tom polibku na krku mi zůstal divný pocit a já se nemohla dočkat až se za dvě hodiny zase uvidíme, i když k tomu nebyl žádný zvláštní důvod nevěděla jsem, co budeme dnes podnikat, jestli se půjdeme projít, jestli zůstaneme někde schovaní na hradě držet se za ruce a povídat si a líbat se.
Když si to tak vezmete není to nic vzrušujícího, nic co by vás bavilo dělat celý den, ale pravda je, že když jsem s ním čas uteče neuvěřitelně rychle, a ten den, který byl před vámi je najednou za vámi. Většina z vás to určitě již zažila, a kdo ne, nezoufejte, taky to zažijete.
Stoupla jsem si před zrcadlo, srovnala si svetřík a neposedné prameny, které během zatím uběhlého dne vylezli z culíku zastrčila zpět, tak byla jsem připravena, stačilo už jen vyčkat hodinu a třicet šest minut.
Těsně před mým odchodem se ke mně přihnala Irma, jedna z mých spolubydlících. Trochu překvapeně se na mě podívala, pak ovšem zatřepala hlavou a spustila své, aniž by se dál věnovala mě.
"Potřebuju tvou pomoc, vůbec si nevím rady, snažila jsem se to pochopit, ale nejde mi to. Z těch knih co mám nic nevím, jsou hrozně zničené,"zvedla ruku se slušně vypadající knihou.
V každé jiné době bych i nejspíš pomohla, ale čím víc jsem jí poslouchala a jak se blížil čas mého odchodu odpověď byla víc než jasná. Všechno to na mě navalila a pak se zatvářila jako by z ní všechno spadlo, jako by když mi to řekla, měla po problému.
Vzala jsem si svetr z postele a přehodila si ho přes ruku.
"Ty někam jdeš?" podivila se.
"Ano, velmi překvapující?"
Jen pokrčila rameny bez odpovědi. "A pomůžeš mi teda?"
Připadalo mi, že tak hloupou otázku jsem ještě neslyšela, vzhledem k okolnostem. Byla vůbec duševně přítomna, když jsem říkala, že odcházím?
"Ne, jdu přece pryč."
"Ale já to potřebuju teď," byla neodbytná.
"A já teď potřebuju být někde jinde! Namáhej si hlavu sama, nejsem tvoje cvičená opice!"
Vyšla jsem ze dveří a tam se zastavila, teprve až se za mnou dveře zavřeli, uvědomila jsem si, že jsem ji poslala do háje. To jsem nikdy předtím neudělala, nevím kde se to ve mně vzalo, tohle jsem v povaze neměla, vždy jsem všem pomohla, ale teď. Ten její způsob, jako kdyby její život byl důležitější, než můj, nebo hůř jako kdybych ani žádný život neměla, ale já přece život mám a právě teď chci chvilku ze svého života prožít s Albertem.

Čekala jsem pár minut, už jsem se začínala bát, že se na mě vykašlal, když mi někdo zakryl oči dlaněmi a políbil mě na lícní kost.
"Nech oči zavřené a napočítej do dvaceti, zahrajeme si na schovku," zašeptala mi do ucha, přistoupila jsem na jeho hru a opravdu oči nechala zavřené, ruce z mých očí se ztratili jako teplo jeho těla, ale jeho vůně se mnou ještě chvíli zůstala. Začala sem tedy počítat, soustředěně sem si odříkávala každé číslo až do dvaceti a naslouchala každému šustnutí.
Rozhlédla jsem se, ale nikde nebyl. Myslela jsem, že si dělala legraci s tou schovávanou, ale asi to bral vážně. A co já teď, mám ho najít? A co pak, bude se schovávat já? Štvalo mě to, jaký to má smysl?
Došla sem až na konec chodby a podívala se za roh, chodba vypadala opuštěně. Zamračeně jsem se otočila, udělala jsem krok dozadu, stál přímo přede mnou. Chytl mě za pas, když viděl jak se potácím vzad. Zhluboka se zasmál.
"Dneska mi jde tak dobře děsit lidi."
"Přicházíš do puberty nebo co?" pronesla jsem jedovatě. Můj tón byl k nepřehlédnutí.
"Ty se na mě zlobíš?"
"Copak se můžu nezlobit na takovýho…skřeta jako jsi ty?" dodala jsem bleskově.
"Kruci, to si tě budu muset nějak udobřit," podrbal se na bradě. "Už vím," ze široka se usmál a naklonil se ke mně.
"Tímhle si mě neudobříš," sdělila jsem mu předtím, než mě políbil. Bohužel neměla jsem pravdu, tála jsem jako led a nejhorší bylo, že on to poznal, takže jsem nemohla ani předstírat, že se ještě zlobím.
Vtáhl mě do dveří takzvané společenské místnosti, lišila se, ale v tom, že do ní mohl jít kdokoliv z jakéhokoliv ročníku bez ohledu na heslo, žádné totiž nebylo. Posadila jsem se na pohovku a ruce složila do klína a hrála si s lemem rukávů, zatímco on rozdělával hůlkou oheň v krbu. Podařilo se mu to hned na poprvé, posadil se vedle a přetočil si mě k sobě. Začal pomalu a já se začala hlídat, věděla jsem co by mohlo následovat, kdybych to přestala mít pod kontrolou, četla jsem knihy, kde hrdinky podlehly a pak litovaly a také sem něco už znala od spolubydlících, třeba zrovinka Irma má na seznamu už pár jmen a u několika to obrečela. Ovšemže, jednou to udělám a třeba i s Albertem, ale teď to nebude, vždyť spolu chodíme dva týdny, co by ze mě bylo, kdybych se tak lehce dala, navíc sem se i trochu bála, co to bude obnášet, jak se chovat. To nikde nepíšou.
Pomalu na mě začal přenášet svou váhu, pokusila jsme se to oddálit, tím že jsem na něho taky zatlačila svou váhou.
Výsledkem bylo jen to, že si všiml mých knoflíků u blůzy. Rozepnul dva a dlaní odhalil mé rameno, kreslil mi po klíční kosti prstem, když se opět vydal ke zbývajícím knoflíčkům, chytila jsem ho za ruku, podíval se na mě s otázkou v očích, zakroutila jsem hlavou.
"Nemusíš mít strach," promluvil na půl hlasu. Já si však trvala na svém a mohl se tvářit jak chtěl, jen ať to zkusí. Avšak k mému překvapení se na mě jen pobaveně usmál, jako by se nic nedělo a je to pravda, máme zatím spoustu času, aby to zkusil znovu a kdo ví?

Fialkový hábit provlál dveřmi knihovny, profesorka se zastavila u dlouhého stolu knihovnice z tmavého dřeva, který připomínal stůl z recepce nějakého drahého hotelu, po stranách byli vyřezávané ornamenty a obrazy.
"Zdravím Irmo," kývla na knihovnici.
"Oh, Minervo, co potřebuješ?" optala se brýlatá čarodějka s popelavými vlasy. Vypadala jako by vyspávala pod pultem a právě se probudila a pozorovala co se kolem děje.
"Jdu pro ty knihy Irmo, cos mi slíbila. Víš které, ne? Bavili jsme se o tom včera při večeři."
"Jistě, jistě, už si uvědomuji. Mám je hned tady," sklonila se a na chvíli zmizela pod pultovým stolem. Za chvilku se opět vynořila i s knihami. "Je tam všechno co si požadovala."
Profesorka si přitáhla knihy k sobě a postupně se dívala na obálku každé z nich a pokyvovala hlavou, Irma mezitím spustila svou.
"Musíš mi prominout, úplně mi to v ten moment vypadlo z hlavy, aby také ne, když e člověk tak strašně rozvztekaný. Představ si dneska jsem musela spravovat už čtyři knihy, těm studentům by se to vůbec nemělo dávat do rukou, všechny ty knihy jen ničí. Včera jsem spravovala také dvě. Knihovna by pro ně měla být nepřístupná, nevím, jak dlouho to ještě vydržím, ničí mě když vidím, jak studenti zachází s mými knihami."
"Knihovna přece nemůžeš studentům uzavřít, k čemu by tu byla? K čemu by si tu byla ty? Ředitel by tě musel propustit, jako nevyužitého zaměstnance," promluvila McGonagallová, když prohlédla všechny přebaly knih a nic nechybělo.
"Pravda, pravda. Asi mi nezbývá nic jiného, než to přežít, ale stejně, když si představím, co všechno studenti v knihovně provádějí krom ničení starých knih, však to sama dobře znáš."

Čtyři, pět, šest… čísla ubíhaly jak jsem je míjela, každou chvíli jsem se rozhlížela, došla jsem až k regálu číslo deset, byl poslední a mnoho studentů tam nechodilo. Ujistila jsem, že za mnou nemíří ani knihovnice.
Jako pozdrav jsem mu vtiskla lehký polibek. Byly to asi dva dny od jeho takzvaného pokusu a já nechtěla, aby se to opakovalo tak brzy, opět bych mu řekla ne, řekla bych mu to dnes i zítra, proto jsem byla ráda, že jsme se sešli na místě, kde jsme nebyli tak úplně sami, všude kolem bylo spousta lidí, trochu to stěžovalo situaci tváří času společně, ale dalo by se to zvládnout. To jsem však ještě netušila, jak se to zvrtne.
Posadil se na stůl, vzala sem jednu knihu a stoupla si vedle něho, abyste rozuměli, kniha sloužila jako alibi, kdyby se náhodou dostavila naše všudypřítomná knihovnice. Zahráli bychom s Albertem že mi něco vysvětluje, taková průhledná lež, to musíte uznat. Já a potřebovat něco vysvětlit? Kdy nastane taková situace?
Díval se na mě až prosebně, naklonila jsem se k němu pro polibek, tenhle pohled jsem už znala. On mě však strhl k sobě, kniha mi vyletěla z rukou a z těžkým bouchnutím dopadla na zem, trochu mě to polekalo… dost mě to polekalo, odtáhla jsem se od Alberta a zadívala se na průchod do uličky s regálem, zřejmě to nikdo neslyšel, ale Albert už mě zase líbal. Seskočil ze stolu a šel proti mně, potácela jsem se dozadu, jako slepec. Narazila jsem na regál, sesunula jsem se trochu dolů, ale Albert mě pevně držel, ovšem knihy, které nebyli dostatečně zařazené vypadaly ven. Tentokrát se m žádné obavy nezmocnily, snad to jenom posílilo moje vzrušení, které jsem začala pociťovat. Takhle jsem se ještě necítila snad nikdy, nevím čím to bylo, tím jak na mě Albert vyjel, nebo těmi lidmi všude kolem, kteří nás mohli, kdykoliv objevit a rozhlásit to po celé škole? Věřte mi, že by to opravdu věděli všude.
Určitě by se rozneslo jak si to cudná McGonagallová užívá v knihovně.
Další věc co jsem ucítila bylo tahání za vlasy, Albert se mi pokoušel rozpustit culík, moc dobře mu to nešlo, vytrhl mi pár vlasů, než to dokázal. Moje vlasy se rozletěli na všechny strany a padly mi přes obličej, odhrnul je, aby mohl pokračovat.

"Bože!" uslyšela jsem něčí hlas. Prudce jsem se otočila i Albert mě v tu chvíli okamžitě pustil. "To je teda něco!" stála tam s otevřenou pusou.
"Irmo!" odrhnula jsem si vlasy a narovnala hábit. "Já…"
"Nic neříkej, tohle až se všichni dozví…"


 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 moony moony | 11. prosince 2010 v 10:52 | Reagovat

paráda :-)  jen tak dál holky :-)

2 Liliane Evans Liliane Evans | Web | 11. prosince 2010 v 20:12 | Reagovat

Presne! Dokonaléééé! Jaj, tešim sa na pokračko!!! :)

3 Liliane Evans Liliane Evans | Web | 12. prosince 2010 v 10:16 | Reagovat

PS: pekný dess :)

4 55 55 | 12. prosince 2010 v 10:49 | Reagovat

nádhera:) taktéž se těším na pokračování:)

5 Prongs Prongs | 12. prosince 2010 v 11:23 | Reagovat

[3]: Děkuju moc :-)

6 ChrisTea ChrisTea | Web | 12. prosince 2010 v 19:33 | Reagovat

Další krásný dílek. Opravdu moc mě zajímá jak ještě všechno bude. Hmmm... Jinak, opravdu pěkný dess. Jste šikulky ve všech ohledech. :-)
ChrisTea

7 Fanynka12 Fanynka12 | 12. prosince 2010 v 21:09 | Reagovat

Páni... fakt krásná kapitolka :-) moc se těším na další :-) doufám že bude co nejdříve ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.